Dnešní článek je takovým malým zamyšlením nad čajomilstvím u nás v Česku, jak to máme s pitím čaje, jak si potrpíme na jeho přípravu a vůbec, jaký máme celkový postoj k čajovým rituálům.
Námět na toto téma se zrodil ve chvíli, kdy se na mě obrátil jeden z mých stálých zákazníků s dotazem na jedno čajové příslušenství, konkrétně na bambusovou podložku pro porcování koláče pu-erhu. Po výměně několika mailů a malou rekapitulací prodaného množství doplňků sloužících k pití čaje, jsem dostal celkem zajímavou bilanci… Je mi jasné, že nejsme žádná čajová velmoc a určité věci jsou vážně jen pro opravdové fajnšmekry, že jsou věci, které nejsou spotřebním zbožím a nekupují se každý den, třeba konvičky nebo celé sady nádobí, ale výsledná čísla mluví sama za sebe. S politováním jsem musel zákazníkovi oznámit, že po některých věcech zde prostě není poptávka, dokonce byl první, kdo se na ono zboží ptal. Tahle naše konverzace mě přinutila vrhnout se do bližšího prozkoumání konzumace čaje v naší zemičce a tradic s tím spojených. Zavzpomínal jsem, pozorně sledoval a vedl dlouhé konverzace, občas až náramně podobné výslechu. A výsledek?
V čajovnách i po letech potkávám ty samé tváře, tamní stálice, věrné a oddané členy těchto svatostánků klidu, pohody a především opojných chutí kouřícího moku. Jistě, občas se zde mihne nějaký neznámý cizinec, či dnes již sváteční piják čaje, který zde zavítal většinou jako náhodný kolemjdoucí a nostalgicky vzpomíná na staré časy studentských let. K čajovně neodmyslitelně patří i vodní dýmky a ruku na srdce, právě ty jsou hlavním tahounem příchozích hostů. Možná je tohle ten důvod, proč se z původně rozdělených kuřáckých a nekuřáckých prostorů postupně přechází pouze na kuřácké. Kromě již zmíněných štamgastů si zde čaj dá málokdo, takže není divu, že klasické čajovny, kterých bylo svého času jako hub po dešti, pomalu mizí a pokud chtějí udržet krok s dobou, mění se na moderní shisha bary nebo vznikají nové hookah lounge, kde si k dýmce můžete dát vychlazenou dvanáctku či něco ostřejšího, třeba v podobě šestnáctileté skotské. Doba se mění a trh s ní, staré věci pomalu a jistě nahrazují nové, modernější, přizpůsobené přáním zákazníka. Pro obchodníka zcela logický tah. Osobně proti těmto podnikům nic nemám, prostření je čisté, moderní a velké plus rozhodně mají pohodlné gauče, kde si můžete hovět při nasávání dýmu oblíbené příchutě tabáku, přestože v těchto otevřených prostoru postrádám trošku soukromí a osobní, komfortní zóny. Ale, co je důležitější, dle mého skromného názoru pivo ani víno, natož tvrdý alkohol k dýmce nepatří a spíše vám tohle kombo pořádně zamotá palici, než navodí pocit klidu a pohody. Jak se však říká: „Proti gustu…“ Většinou zde mají alespoň základní nabídku zhruba pěti druhů čaje a samozřejmě nealko, to aby nebyl nikdo ochuzen a každý si přišel na své. Teď si určitě všichni vybaví to přísloví s vlkem a kozou, ale jak už bylo řečeno, tohle jsou bary, jiný typ podniků, takže buďme rádi aspoň za to, přece jen hlavním tahounem jsou dýmky. Pamatuju na humbuk okolo protikuřáckého zákona, kdy hrozil zákaz dýmek v čajovnách. Prakticky všichni provozovatelé měli nahnáno, protože by jim klesly tržby až o tři čtvrtiny a mohli tak zavřít. To už samo o sobě o něčem vypovídá…
klasika vs. lounge
Toť pohled z prostředí mimo zdi našeho domova, ale jak to vypadá uvnitř?
Podle odpovědí na mé všetečné otázky jsem byl nemile překvapen. Běžnému Čechovi stačí starý, oprýskaný hrnek a pytlíková šmakuláda, jež v drtivé většině případů nemá nic společného s kvalitním čajem (zajisté se najdou i výjimky). A důvod? Na prvním místě paradoxně nejsou peníze, nýbrž čas. Každý spěchá, nestíhá a příprava sypaného čaje už je nadstandard, který si kvůli vytíženosti nemůžou dovolit. Ano, příprava čaje je mimo jiné i o tom na chvilku se zastavit, hodit za hlavu stres, každodenní starosti nebo nevrlého šéfa a dopřát si těch pár minut oddechu. Druhé místo obsadily námi tolik milované a zároveň nenáviděné peníze. Většině respondentů přijde sypaný čaj jednoduše drahý. Na jednu stranu mají pravdu, pokud jde o raritní čaj nebo vyšší třídu, tak je cena malinko výše, ale o to lepší požitek z chuti budu mít. Pokud se budeme bavit o běžné střední třídě sypaného čaje, tak ten pořídíte průměrně za 60kč / 50g. Proti tomu nasáčkované tajemství zhruba za 50kč / 30-40g. Nijak zásadní rozdíl v ceně zde nevidím, nic kvůli čemu by se mělo rozbíjet prasátko s celoživotními úspory. A upřímně, některé čaje nasáčkované prostě nekoupíte, takže „sypaček“ je větší výběr. Třetím bodem byla keramika a doplňky spojené s přípravou nápoje. Odpovědi byly prosté, nic z toho není potřeba. K čemu taky, u nás se tradiční přípravě nikterak neholduje, tak proč vyhazovat peníze za konvice a hrnky, když mám doma ještě ty staré, oprýskané po babičce, kupované v Tuzexu. Ty přežijou všechno, a pokud ne, tak zajdu do Ikei a koupím nové za dvacku, ušetřím a můžu si koupit cigára, které si zapálím k tomu „pytlíkáči“. Jako poslední odpověď zazněla téměř legendární věta, kterou si dovolím citovat. „Nebudu se štvát s nějakým čajem, stejně nevím, jak ho udělat, prostě hodím pytlík do hrnku a zaliju vodou.“ S tímto přístupem se pak nemůže nikdo divit, že na některé věci prostě poptávka není.
Otázka za "zlatého bludišťáka": Který z následujících typů přípravy více lahodí oku, má větší estetický potenciál a dá se mluvit o jistém "kulturním" zážitku? To už si odpovězte sami.
Lidí, kteří se o pití čaje opravdu zajímají, studují ho a věnují jeho přípravě svůj čas, je u nás strašně málo. Odhaduji tak v řádů stovek, ale možná se pletu. Nicméně, najdou se mezi námi i světlé výjimky, jež objevily ono kouzlo a naštěstí jich pozvolna přibývá. Že by se blýskalo na lepší časy čajové? Myslím, že na to si ještě pár let počkáme.