V dnešní době, vlastně je to tak odjakživa a nikdy tomu nebylo jinak, se většina z nás dívá jen na to „co to stojí“. Peníze jsou hnacím motorem společnosti a při rostoucích cenách prakticky čehokoli, na co si vzpomenete, se není čemu divit. Pokud nejste zrovna královsky placený manager v nadnárodní společnosti (tím bohužel nemůžeme být všichni), ale jen prostý dělník – operátor nebo malý oficírek, potom je logické, že budete šetřit, kde se dá. Nějaká to kačka navíc, takzvaně „do foroty“, se přece vždycky hodí, tak proč je zbytečně utrácet nákupem něčeho takového, jako je například raritní čaj. K čemu mi to bude? Raději si koupím krásně barevnou krabičku plnou pytlíkového tajemství! Tyhle myšlenkové pochody moc dobře znám, kdysi jsem uvažoval naprosto stejně… Nebudu zde zabředávat do filozofování, co je lepší a proč, co se vyplatí, jaké jsou plusy a mínusy, takže se odkážu na pár předešlých článků. Konkrétně na „Čaj aneb tradice z krabice?“ a „Kvalita čaje“, kde se dočtete vše potřebné.
Nastal čas posunout se konečně k hlavnímu tématu tohoto článku. A jak by řekli na začátek naši západní kolegové: Also… Jak dostane čaj nálepku „raritní“? Jaká jsou vlastně kritéria pro toto označení? Pokud ovšem nějaká jsou.
Obecně se dá říci, že svou roli hraje dostupnost, zpracování, velmi vysoká jakost, stáří a další faktory či jejich kombinace. Pokud si rozebereme dostupnost, tak ta v sobě ukrývá třeba produkované množství a to zase otázku, zdali je čaj vzácný svým výskytem nebo formou sklizně a výroby. Například žluté čaje, ty se vyrábí, jak jinak, než z čajovníku čínského, jenže právě pro způsob své výroby jsou velmi vzácné. Sklízejí je pupeny nebo mladé lístky, ty se suší na pánvi a následně pod lněnými plachtami fermentují sedm dní, tak získají svou žlutozelenou až žlutavou barvu a specifickou chuť. Jelikož se používají opravdu rané lístky, je produkce těchto čajů limitována přírůstkem keře a produkcí čaje zeleného. Vzácnost čaje může určovat i místo výskytu, třeba vysokohorský čaj, čaj z divoce rostoucích čajovníků nebo čajovníky rostoucí v mezi divokými orchidejemi. Krásným příkladem kombinace více faktorů je Tai Ping Hou Kui – „Opičí náčelník“, ten roste mezi divokými orchidejemi, lístky se praží a lisují v celku, nic se neseká, nedrtí.
Podobně jako u žlutých, jsou na tom čaje bílé. Ty se také vyrábějí pouze z pupenů nebo ještě nezralých lístků, ale veškerá jejich úprava je pouhé sušení na slunci. Tím získají svou příjemnou, jemnou a nasládlou chuť. Jejich produkce je také velmi omezena. Bezpochyby nejznámějším a podle mnohých i nejlepším zástupcem bílých čajů jsou Stříbrné jehly. Osobně mám raději Pupeny divokého Pu-erhu, jejich chuť je taková více „živočišná“.
Dostupnost je samozřejmě i záležitostí ročního období, to se týká převážně květových čajů. Takový květ Sakury seženete maximálně tři měsíce v roce a pak máte prostě smůlu. V neposlední řadě je dobré ještě zmínit omezení vyplívající ze zákona. To je případ Řeckého horského čaje, který je ve volné přírodě zákonem chráněný a za jeho sběr hrozí vysoká pokuta, takže jej mohou produkovat pouze certifikovaní pěstitelé.
Další na řadě je způsob zpracování, respektive to, jak čaj vypadá. Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je rozdíl mezi drceným „cosi“ a krásnými, dlouhými tipsy. Tenhle rozdíl skvěle znázorňuje Květ Ibišku, který je většinou k dostání v nasekané verzi, ale můžete jej sehnat i v celku (třeba u nás ;) ). Tohle je však není ojedinělý případ takovéto úpravy.
Aby to bylo ještě jednodušší, tak celkový vzhled není to jediné, co je na zpracování zajímavé. V posledních letech se rozběhl nový trend vyrábět černé verze čajů z typicky zelených. Bi Luo Chun Black a Black oolong jsou doslova ukázkové exempláře, které se těší stále větší oblibě – navíc za pár korun.
Co se týče vysoké jakosti čajů, tak to snad ani není třeba vysvětlovat, to je myslím jasné všem, zajímavější je však stáří čajů. Existuje skupina čajů jménem Pu-erh a právě u nich je to jako s archivním vínem, čím jsou starší, tím jsou lepší. K dostání jsou jak v sypané, tak v lisované podobě a to je jedna z jejich zvláštností. O tom si ale povíme v dalším článku. Pu-erh vydrží strašně dlouho, ať už jako strom (některé jsou i stovky let staré) nebo jako lisovaný koláč, který může mít i víc než půl století. Takový šedesát let uzrálý Pu-erh nabídne proti dvouletému holobrádkovi úplně jiný zážitek. Typická zemitost tmavého Pu-erhu se ztrácí, do popředí se dostávají medové tóny s lehkým nádechem čokolády, ořechů či kávy. Trpkost přechází v jemné pohlazení a původní síla… ta nikam nezmizela, jen se schovala za závoj lahodné chuti. Nicméně, těmto čajovým zážitkům odpovídá i jejich cena, která jde trochu víše, avšak není to nic, co by přivedlo člověka do krachu. A jak je to se zelenou variantou Pu-erhu? Mezi čajovou komunitou je zelený Pu-erh velmi ceněný, obzvláště pak sypaný, jelikož se v drtivé většině vyskytuje pouze v lisované podobě. Jeden najdete i u nás pod jménem Sui Yue Chuan Cheng.
Je sice pěkné pět chvalozpěvy na ten či onen čaj, psát o jeho delikátní a znamenité chuti, omamné vůni nebo naprostém, slovy nepopsatelném, požitkovém orgasmu, který lze pocítit při každém doušku, ale… tenhle popis člověku nikdy nedá to podstatné, ten skutečný zážitek! Čaj se zkrátka musí vyzkoušet, ochutnat a hlavně vychutnat! A o tom to celé je, o tom jsou raritní čaje…